SS: Tajná knihovnička - 1) Tma postrádající světlo

8. května 2014 v 13:53 | S-night |  Spisy snílka

Po dost dlouhé době (skoro 4 měsíce) jsem něco napsala! Sice kratší kapitolka, řekněme, úvodní, ale přeci jenom! OK. Napsala jsem jí asi týden zpátky, ale vůbec se mi nedařilo dohnat se k zveřejnění. Nahromadila se mi tu nezveřejněná tvorba. Vlastně, opět především z básnického šálku. Každopádně, přeju pěkné počtení!



Otevřít oči, být někde jinde, daleko, ale nebýt mrtvá? Nic takové neexistuje. Nikdy neexistovalo a nikdy existovat nebude.


A proto nikdy neříkej nikdy.

* * *
Dívka slyšela jen pár tlumených hlasů neznámých osob. Její víčka byla tak těžká, nedokázala plně otevřít oči. Neviděla, co se děje kolem ní. Kroupy se s hlasitým doprovodem ran rozbíjely o dlážděnou cestu, ale ani to pro ni nebylo vnímatelné. Necítila bolest, necítila strach, cítila jenom prázdnotu. Byla úplně prázdná. Dobrovolně zavřela oči. Mít poslední úžasný sen, naposledy se tam objevit, naposledy tam vstoupit, naposledy všechny vidět, avšak Managinip se zdál být ztracen někde daleko od ní. To bylo jediné, co ještě dokázala vnímat. Jediné, co ji ještě bolelo. Jediné, co nikdy nechtěla ztratit. A teď? Teď to právě ztrácela. Jediné, co ještě milovala.

Pokusila se usnout, ale nezemřít. Zdálo se to nemožné. Mírně cukala prsty, všechno pokrýval černý mrak. Nikde nebylo vidět byť jen jeden paprsek světla. Za malý okamžik to temné rouchou pokrylo úplně všechno.

Nad nehybné tělo se sklánělo několik osob.

"Je mrtvá?" prorazil tichem něčí hlas. Právě v tom okamžení nebyla mrtvá. Byla v bezvědomí, i když si mrtvá připadala. Připadala si ztracená ve tmě, kde nebylo světla.

* * *


O pár hodin později byla na nemocničním lůžku položená nevnímající osoba. Ležela v malé místnosti. Společnost jí dělaly jen zvláštní hadičky a přístroje. Za sklem byla vidět shrbená silueta jakési osoby. Nervózně sebou cukala, přičemž jí z očí stékaly slzy. Za ní se míhalo mnoho dalších kolemjdoucích, popřípadě zaměstnanců zdejší nemocnice.


Kdo je ten "Kdosi"?

Čas plynul. Silueta se tam vracela každý den. Nic se neměnilo, jen ztratila sílu plakat. Zpoza skla již pouze hleděla dovnitř, snažila se nepřestávat doufat.

Uvnitř dívky - právě oné zde ležící pacientky - se tvořila nejistota, otázky, strach, prohlubovala se samota, Managinip se stále oddaloval a dokonce i každý den se vracející podpora se zdála být beznadějnější. Kdosi byl též stále dál.

Už nechci být v téhle tmě. Prosím! Pomoc! Já už nechci! Kde je všechno to krásné? Proč v tak dlouhém spánku nepřicházejí sny? Není pak spánek smutnějším?


Ve tmě se náhle objevilo malé světélko. Oči Ellie se na něj upnuly. Stalo se nadějí. Nebo možná dočasným rozptýlením. Mířila za ním. Natahovala k němu dlaň.

Přístroje udržující její život začaly hlasitě naříkat. Čísla se zvyšovala i klesala zároveň. Místnost zaplňovaly osoby v bílém.

Co se děje?

Její nehybné tělo se začalo pohybovat pomocí lékařů. Sledující Kdosi na to upíral své vystrašené oči plné smutku. Znovu se plnily křišťálovými slzami, které potom dopadaly na bílé dlaždice tvořící podlahu klikatých chodeb.

Tma, kterou pacientka vnímala, se začínala plnit světlem. Stačil kousek a dotkla by se té koule světla. To se po pár vteřinách také stalo. Propadávala se do mas světel obrovskou rychlostí - padala světelnými kruhy kamsi k ještě silnějšímu světlu.

Přístroje se z ničeho nic uklidnily, jakoby se nikdy nic nestalo. Udýchané sestřičky s doktory s kapkami potu na čele hleděli na Ellie. Pacientka se zdála být neustále v nezměněném stavu, ale ani po hodinách zkoumání se neobjevila žádná chyba systému. Stroje se zdály být v naprostém pořádku, bez jediné malé poruchy.

Tělo bylo převezeno zpět tam, kde se nacházelo před pár minutami. Nic se nepohnulo, avšak se stalo tolik.

Kdosi s úlevou smíšenou s vyděšením hleděl na výsledech oněch zvláštních událostí.

Brzy se zapomnělo. Dny plynuly rychle dál, avšak naděje odplouvala ještě rychleji. Nikdo neměl odvahu mluvit nahlas o smrti mladé dívky, ale zároveň nikdo neměl odvahu doufat. Všichni již kopali hrob stále dýchajícímu člověku.

Světlo plnící tmu pomalu, ale jistě vyhasínalo. Světelné kruhy opět mizely. Mizeli někde v zapomnění. Kamsi daleko za zbytkem světla. Jediná jiskřička stále doutnala. Děvče na ni hledělo. Byla krásná a právě nyní i nadevšechno vzácná. Zrovna teď tu byla jediná, možná byla skutečně poslední. Houpala se sem, tam. Poletovala doprava doleva - nahoru, dolů. Vypadala šťastná. Byla sice samotná... I přesto se nezdála být opuštěnou. Každou malou částí sebe samé si užívala vteřiny jednu za druhou. Energie jakoby jí neubývala. Přilétla blíže k Ellie.


Prohlíží si mě? Hloupost!

Trochu couvla, zase se obrovskou rychlostí přiřítila blíže.


Udělala to poprvé, podruhé, potřetí, podesáté, posté.

Znovu se vzdálila, pak se opět začala přibližovat. Něco bylo jinak. Nezpomalovala, nezastavovala. Byla už příliš blízko. Dotkla se zalknuté osoby, která ji i přesto dále obdivovala. Pak jako kdyby si ji jiskra ještě naposledy prohlédla. Náhle se z ní stala svítící skvrna na tričku nic nechápajícího člověka. Dívka na to vše hleděla s údivem. I se zaražením, ale vyděšená nebyla. Bylo to nádherné.


Okouzlující. Jedinečné. Dokonalé. Úžasné.

Skvrna se začala šířit, když za malou chvíli Ellie pohlédla na své končetiny, spatřila nemožné. Svítily. Byla jako malé dítě slunce. Byla jako pozlacená. Byla jako celá ze zlata. Ještě více se podivovala nad těmi to jevy, byla stále víc omámenou. Začala si pohrávat, jako to dělala před pár chvílemi malá zlatá kulička. Též se stala nekonečně šťastnou.

Zastavila se.

Není to jenom sen?

"Neuvěřitelné," šeptla se zvláštním leskem v očích. Prohlížela si každý milimetr své kůže, svých vlasů, svého oděvu. Připadala si tak jinak.

"Děkuju," pousmála se.

Komu vůbec? Nevím…

Zavřela oči a zhluboka se nadechla, ponořila se kamsi do neznáma. Kamsi, do snu.


Možná je tohle smrt. Nebo to je vstup do snu, který už dlouho postrádám. Možná je to vstup do bolesti, ale do takové bolesti, kde převládá štěstí.


Ještě jednou otevřela oči. Několikrát zamrkala. Definitivně se ponořila do nepředvídatelného spánku. Definitivně se ponořila pryč z tohohle černé nekonečna. Možná odejde úplně, možná na druhé straně konečně čeká dlouho postrádaný Managinip. To byla myšlenka, která přikládala další blaho do ohně plného veselosti. Myšlenka, která jí opět navracela naději. Myšlenka, která jí zachrání nebo zahubí. A proto nesměla otálet, aby jí nezbyla jenom možnost zemřít. Pokud by zemřela v onen okamžik, zemřela by alespoň šťastná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kessi Kessi | Web | 9. května 2014 v 14:39 | Reagovat

Hezký díl, teda pokud jsem pochopila že to bude povídka :D By mě zajímalo co se jí stalo a co se bude dít :D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 9. května 2014 v 17:44 | Reagovat

Je to zajímavý, jen trochu zmatený, protože tu nebyla žádná anotace? že ne? Ale vypadá to slibně. Snad se probudí, nebo nevím, co si dál představit, co bude dál. A jen taková poznámka. Proč děláš mezi odstavci dvě mezery? Jedna by stačila :)

3 Simix Simix | Web | 12. května 2014 v 21:01 | Reagovat

Takový tajuplný blog :) :D

4 Rika Rika | Web | 31. ledna 2015 v 11:26 | Reagovat

Pekne sa to čítalo, som zvedavá, čo sa stane ďalej. :)

5 Renda♥ Renda♥ | Web | 15. července 2015 v 15:42 | Reagovat

pěkné :)
PS. Hledám nové účastníky Fashion soutěže ! Nechceš to být právě ty ? :)

6 hotmail sign in hotmail sign in | E-mail | Web | Úterý v 9:24 | Reagovat

Read all about it by clicking the link above.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


(čtu)
Bylo zrušeno, takže prosím vyčkejte - doplňuji postupně, nepřestala jsem číst.

-------------------------------------------------------------------------------


------------------------------------------------------------------------------

Účastním se soutěží: nic / nic / nic

------------------------------------------------------------------------------



------------------------------------------------------------------------------

dess: SimLi / pictures by: weheartit.com