Carly: JV - 1) Touha a strach 1/3

5. února 2014 v 18:13 | S-night |  Carly

Po dlouhé době jsem konečně přepsala první část první kapitoly Carly. Uf, to mám za sebou. Jsem z toho šťastná. No, můžu se vrhnout na další část, že? :D


...

Mnoho tajemství, na něž neznám odpověď, zůstala ukryta ve vzpomínkách. Nemám v sobě touhu na cokoliv si vzpomenout. Nevím, kolik děsu se nachází v minulosti. Nechci to vědět. Noční můry, které mě provází nyní, jsou dost děsivé. Jen občas ve mně vzplane plamínek naděje, jež věří, že v mé minulosti se nachází pohled na svět. Krásné krajiny, takové o jakých si povídají lidé. Lesy, louky i rozlehlé pastviny. Ovšem, nejen krásy kolují mezi lidmi. Děsivá tma, temná zákoutí, krvavé vraždy - to jsou věci, kterých se bojím. Je jich vlastně mnohem více. Pokud je spatřím, nebudu chtít znovu zapomenout? Je téměř nemožné se jim vyhnout, avšak pokud je uvidím, nebudou pro mě tolik děsivé, že budu zrakem pohrdat a nenávidět ho? Není lepší prostě ho obdivovat? Tak k čemu minulost, vzpomínky… Teď nemám nikoho, pokud jsem měla, už tu stejně není semnou. Netoužím po žádné minulosti….

Myslím…

Déšť hlasitě bubnuje o cestu, proto se tisknu k ledové stěně nejbližšího domu. Nemůžu zapomenout na slova nedávných návštěvníků. Tolik podpory, kolik se mi od nich dostalo, mě nutí uvažovat - přemítat o věcech, jež bych nejradši neznala, ani nevěděla o jejich existenci. Kvůli tomu se ve mně opět objevuje touha po vzpomínkách - zase znovu nechali vzplanout zvědavost. Mám z toho strach, všechno je tak zamotané. Nechci prostě nic…

Doufám…

Proč na to prostě nepřestanu myslet? Proč se mi v mysli odráží tolik různých věcí? Proč vůbec začínali mluvit o čemkoliv, co se již stalo?


Mám chuť proklít všechno a všechny. Nebo prostě neexistovat.


"Prosím, přemýšlej o tom," zní mi v hlavě vzpomínka na něžný ženský hlas. "Jednou můžeš litovat svého rozhodnutí."

"Já nemůžu, nedokážu," odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

"Přesto, že nevěříš ty, my ano, tak prosím," po mně pokračoval mužský hlas. "Neber nám naši jedinou naději předčasně, nevzdávej se!"

"Dost, prosím! Nechci slyšet víc!" prosila jsem beznadějně.

"Tak nám jen řekni, co víš. Nyní jsi někým, kdo možná rozhodne o osudu všech," přidává se třetí osoba. "Řekni cokoliv zvláštního, co se ti stalo v minulosti. Cokoliv, co se nestalo každému. Ještě ve tvém dětství se zřejmě skrývá odpověď…"

Ta otázka mnou otřásla. Nestalo se mi nic. Náhle jsem chtěla vědět, jestli jsou jejich slova pravdivá. Jenže co lze považovat za odpověď? Co je klíčem k mým vzpomínkám?


"Nemám minulost," šeptla jsem.

"Každý máme nějakou. Bojíš se mluvit? Neboj, nikdo ti neublíží, máš mé slovo. Nikdy jsme za tebou nebyli," promlouvá ke mně jeden z nich. Už jsem ani nevnímala tón hlasu, okolo poletovala jen prázdná slova.

"Moje vzpomínky…" pokračovala jsem zase. "Jsou ztraceny, nejsou, neexistují, byly vymazány. Dříve nic nebylo, je jenom teď."

Chvíli nastalo ticho - s největší pravděpodobností všichni přemýšleli nad významem mých slov. Já jsem potlačovala pláč.
"Pak po tobě nemůžeme moc chtít," přerušuje ticho žena. "Nemůžeme příliš doufat, avšak můžeme tě poprosit aspoň o doušek naděje - pojď s námi do Henuweru. Navštívíme tě ještě jednou. Přemýšlej nad svou odpovědí."

Henuwer. O tomhle místě si lidé povídají jako o posledním kousku čistoty, jako o jediné šanci v boji s temnotou. Je jediným místem, které bych chtěla skutečně spatřit, ale to je vlastně nemožné. Byť i šance jej navštívit mně velmi láká, nevím, jestli to stojí za dlouhou cestu plnou překážek a strachu. Napříč zemí plnou temnoty… Napříč Athondrou… Nahání to hrůzu jen při pomyšlení. Co všechno můžeme potkat? Koho můžeme potkat?


Měla bych prostě předstírat, že zde nikdy nebyli?

Prší již několik hodin. Stále to neustává. Pokouším se najít cestku k místu, kde spávám již delší dobu, avšak nejsem schopna ho nazývat domovem, nevím proč. Je to místo, kde se nachází mnoho lidí, kteří jsou mi podobní - nejsou schopni se o sebe postarat sami.

Po tváři mi z nekonečných návalů myšlenek stékají slzy. Jsou tak studené jako kapky deště, takže svůj pláč sama moc nevnímám. Okolo neslyším žádné hlasy, všichni se jistě urychleně schovali do svých domů a nyní si s největší pravděpodobností s úsměvem na tváři hoví u kamen - plamen se pohupuje ze strany na stranu, tak jak popisují lidé ve svých příbězích oheň. Ačkoli, stejně mě vždy více inspirovala voda, přičemž nyní jí mám na sobě zase až moc. Cítím se být opravdu promočená.

Konečně se nacházím před dveřmi, jež vedou do budovy, která je mi střechou nad hlavou. Beru za kliku, avšak děje se něco neobvyklého. Dveře jsou zamčeny. Zkouším to tedy znovu, ale nic se neděje.

Uslyším kroky. Co nejrychleji se schovávám za roh.

"Přiznej to, nemáš povolení vůbec zde být. Víme to, jsi uprchlík," sykl někdo chladně. "Tahle budova půjde ke dnu. Půjdeš s ní, jestli nám neřekneš, kdo ji má na svědomí - její vedení a udržování."

"Ta budova má na svědomí mé přežití," odpověděl výsměšně mírně známý hlas. Byl to hlas staršího muže, který zde také občas spával. Až do teď jsem nevěděla, že je uprchlíkem. V okamžiku se zvedl můj respekt k němu - měl odvahu utéct z Athonderského vězení. Dříve tam byli zavřeni jen nejkrutější násilníci. Ti nyní odvádí špinavou práci za panovníka. Zavíráni jsou nevinní.

Vzduchem zasviští ostří meče. Otřásám se. Zapomněla jsem na předchozí myšlenky, které mě tolik děsily. Vystřídaly je ještě děsivější myšlenky.

"Takže, ty nám nic neprozradíš? Jsi připraven zemřít?" ptá se opět chladný hlas.

"Nikdy jsem neřekl, že chci zemřít," brání se muž. "Rozhodujete za mě. Nikdy jsem se k vaší hře nepřidal. Nemáte pravidla, jste krutí vrazi."

"Tvoje volba," promlouvá naposledy muž s mečem.

Ozývá se bolestný výkřik a zvuk pádu těla na zem. Na to se ozývá ještě zvuk návratu zbraně na své původní místo - zvuk zasunutí onoho smrtícího nástroje do pochvy. Celé moje tělo se třese. Nepřestává se třást.

Je mrtvý, zemřel…

Kroky se začínají přibližovat ke mně. Tisknu se co nejvíce k ledové zdi. Strach se stupňuje, stejně tak jako hlasitost kroků. O zem nepřestávají bubnovat kapky deště. Muž je stále blíž, přibližuje se ke mně. Ruce svírám v pěst. Je jen pár kroků ode mě.

Co mám dělat? Blíž a blíž… Je blíž… Zemřu? Ublíží mi? Bude po mně také chtít odpovědi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellnesa Ellnesa | Web | 6. února 2014 v 17:38 | Reagovat

Tak to je něco! Hrozně se mi to líbí - moc se těším na další část!!!

2 Ami Ami | E-mail | Web | 6. února 2014 v 18:58 | Reagovat

Páni! je to nádherný! Těším se na další!

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 7. února 2014 v 17:22 | Reagovat

povídka se mi docela líbí. Na první kapitola tak máš dost děje, ale málo popisů, možná by bylo lepší, nějak seznámit s postavami. Ten konec byl jinak dost dobrý. Chudák muž. A o jaké hře bez pravidel je řeč? Už se těším na další kapitolu a snad se mi něco osvětlí :-)

4 S-night S-night | Web | 7. února 2014 v 19:16 | Reagovat

[3]: No, ona je to vlastně jen první část z první kapitoly. Ale děkuji za upomínku, já z toho mám podobný pocit, takže si příště budu moct dát větší pozor  ^^ >.< :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


(čtu)
Bylo zrušeno, takže prosím vyčkejte - doplňuji postupně, nepřestala jsem číst.

-------------------------------------------------------------------------------


------------------------------------------------------------------------------

Účastním se soutěží: nic / nic / nic

------------------------------------------------------------------------------



------------------------------------------------------------------------------

dess: SimLi / pictures by: weheartit.com