Lucerna stvořená pro mě

16. listopadu 2013 v 22:58 | S-night
Kratší příběh odehrávající se počas Halloweenu. Nepsala jsem to jako Hallowenskou povídku, ačkoliv tam má roli, úrptp tu je takto opožděně.


...
Heh. Už jako malé mi matka vyprávěla čarodějnické příběhy.

Byl Halloween. Procházela jsem se ulicemi města, které jindy byly již dávno pohlcené tmou a mrtvý tichem. Tenhle den to bylo jiné. Skoro ve všech domech stále svítila světla, všude byl slyšet dětský smích.

Nebylo pozdě. To jen lidé v tomhle městě chodí brzo spát. Abych ani já nebloudila nočními ulicemi déle než ostatní, byla jsem strašena příběhy o čarodějnicích. Nedá se říct, že bych se nyní bála čarodějnic, avšak strach, který ve mně tyhle povídačky vždy zanechaly je ve mně pořád. Zřejmě proto mě jindy nenapadne vystrčit patu po deváté hodině.

Mířila jsem směrem ke kostelu. Cestou jsem si prohlížela strašidelnou výzdobu, kterou připravovali vždy obyvatelé jednoho určitého domu. Kostlivci, duchové, zombie, vlkodlaci, upíři, mumie,…

Konečně jsem stanula před budovou postavenou několik desítek metrů od jiných budov. Nikdy jsem nevěděla, proč je takto osamocena. Všechny domy jsou tu na sebe nalepené jako vystrašené děti.

Naposledy jsem se ohlédla přes rameno, otevřela obrovské dveře a ocitla se v jindy až tajemně působícím vnitřku této budovy - všude byly svíčky, které odháněly právě tuto tajemnou atmosféru, to díky nim místnost působila teple, hřálo mě u srdce.

Procházela jsem se mezi jednotlivými lavicemi, dokud jsem nestanula těsně před oltářem. Stála na něm lampička - lucernička. Vyzařovala tolik tepla, bylo tak lákavé se jí dotknout. Pomalu jsem se přibližovala doteku s ní.

A v té chvíli se to stalo, v tu chvíli se vše změnilo.

Všechno zmizelo, zůstala jsem levitovat v černotě. Nebylo to strašidelné. Byla tu semnou. Vyzařovala z ní spoustu světla, oči mě až začínaly pálit.

Odněkud náhle padal zámek. Bylo to jako by byl lehčí než pírko, padal tak ladně. Nastavila jsem mu dlaně, avšak zůstal se vznášet asi centimetr nad nimi.

Uchopila jsem ho a začala číst nápis, který byl vyryt do jeho zlaté barvy.
Pro tebe…
To bylo všechno. Stejný nápis zdobil i lucernu a také-

Teprve v tu chvíli jsem si to uvědomila. Stejný nápis byl i na zadní straně drobného zlatého klíčku - ten jsem až do teď stále nosila na krku.

Tak hloupé rodinné dědictví, jo? Bezvýznamný šperk, heh? Kdo se komu bude smát teď?
Narážela jsem v mysli na všechny, kteří se mi vždy smáli, když jsem mluvila k jediné památce na zesnulou babičku - tomuto přívěsku.

Ačkoli to mluvení muselo být trochu zvláštní.
Zasunula jsem klíček, otočila jsem jím. Náhle mě začalo pohlcovat ostré světlo, které bylo všude kolem. Stále jsem jednou rukou před sebou držela lucernu, druhou jsem si zakrývala oči.

Za pár vteřin prudká záře ustoupila. Ocitla jsem se v prazvláštně působícím lese - stále s v pevném sevření drženou lucernou, která nyní byla jediným světlem, které jsem viděla, ačkoliv možná jsem žádné neviděla proto, že nebyla nejhustší tma, tedy také nebyl důvod svíti.

"Dnes nikdo není zván, co tu pohledáváš?" narušil ticho hrubý hlas, přičemž jsem sebou škubla, ale nikoho jsem nikde neviděla.

"Kam tak vejráš, človíčku? Chceš se snad stát hlavním chodem dneška?" ozvalo se za pár chvil, avšak já stále nikoho nenalézala.

"To jste dneska až tak natvrdlí? Podívej se dolů!" potřetí ke mne promluvila osůbka - to už jsem pohled upírala k mým nohám a vyděšeně zírala na stvoření, které tam doopravdy bylo.

"Vejrat, vejrat… Tak už snad dovejráme, ne?" rozčileně pravila.
"Eh! Ano, omlouvám se!" křikla jsem nervózně.

"Dobrá, dobrá. Teď bychom z toho mohli přestat dělat… Jak vy to jen povejdáte?" škrábala se na bradě, která se nacházela zhruba na úrovni mých kolenou.

"Vědeckej úkaz!" poprvé zvedla tvář vzhůru.

Začala jsem si ji prohlížet. Byla doopravdy malá, avšak baculatá a to tak, že mi připomínala mluvící kuličku, také měla namodralou pleť a bělmo v očích - pokud se tomu takto dalo říkat - bylo černé jako noční obloha, proto asi tolik zářily její žluté oči, připomínající plamínky. Na sobě měla kalhoty i triko, které byly chlupaté, což vypadlo, jakoby na sobě měla kožich ledního medvěda, ale v tmavozelené barvě. Ke všem podivnostem neměla jediný vlas, avšak dle poprsí to musela být žena.

"Copak? Čekala jsi vrásky, špičatou čapku, bradavici na nose a bůhvíco? To jsi ještě neviděla živou čarodějku?!" málem zakřičela na celý les.

"Vrásky…? Čarodějku…?" zamumlala jsem si pro sebe, ale z její následující věty to vypadalo, že mě velmi dobře slyšela.
"Další lidská - nic netušící - havěť, která sotva dokáže říct slovo čarodějnice s vážností v hlase. Myslela jsem, že vchod do našeho světa byl zapečetěn a jen vyvolení dokážou vstoupit a teď tu přede mnou stojí todleto?" mluvila ke mně dál.

"To myslíte ten zámek?" zeptala jsem se nervózně.

"První věc o kterej něco víš? No alespoň to," reagovala téměř okamžitě na má slova "každopádně, mluv! Jak si se sem dostala?"

"Jen jsem se jí chtěla dotknout…" poukazovala jsem na lucernu - vypadalo to, že si jí všimla teprve v tu chvíli.

"A co dál?" pokračuje ve ptaní se.

"Byla jenom ona a tma, pak se objevil ten zámek s tím nápisem," snažila jsem se o co nejsmysluplnější vysvětlení.

"Byl tam nápis Pro tebe, stejný jako na přívěšku od mé babičky, objevilo se světlo - náhle jsem se ocitla zde," zakončuji.

"Zajímavé. I přesto tě musím zklamat - ten přívěšek jsi nikdy neměla přijmout! Pro tebe to bylo stvořeno, avšak z omylu! Zřejmě proto, že jsi při sobě nosila ten klíč, avšak ty mezi nás nepatříš!" to už údajná čarodějnice vypadala opravdu vyvedená z míry.

"JAK SI SE MOHLA OPOVÁŽIT?!" svými slovy mi začínala nahánět čím dál větší hrůzu.

"J-já?" pokusila jsem se zapojit.

"Nedělej hlupáka!" překřikla mě téměř okamžitě.

Udělala krok vpřed, přičemž si cosi šeptala, ale ani slovo jí nebylo rozumět.

Pak všude bylo světlo, opět.
Ležela jsem na podlaze kostela - u mě ležela roztříštěná lucerna. Nápis, který ji předtím zdobil, byl pryč.

Začala jsem se zamýšlet. Skutečnost? Představa?
Halloween - o čem to je? Nepotřebuji to! Ať to byla realita, nebo nebyla - dodnes tento den způsobuje třes mého těla. Žádný z dalších dnů v mém životě již kostel nebyl otevřen - na vratech byly snad desítky zámků. Nic tak okouzlujícího, jako bylo světlo tehdy potkané lucerny, jsem již také nikdy neviděla.


Heh. Už jako malé mi matka vyprávěla čarodějnické příběhy. Nikdy jsem neuvažovalo o jejich pravdivosti - dokud jsem se zřejmě nestala součástí jedno z nich.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 20:18 | Reagovat

Je to naprosto geniálne :D

2 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 21. listopadu 2013 v 20:12 | Reagovat

Tak prťavé čarodějnice, jo? Máš tam hodně záhad, ale to k Haloweenu prostě patří. Výborná kapča S-night!

3 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 30. listopadu 2013 v 8:13 | Reagovat

páni.. to je úžasné! přišla jsem konečně na blog a vyskočí na mě krásná stránka a říkám si, co to je.. to jsou Tajné dveře!!!! :-D :-D :-D moc moc moc moc pěkné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


(čtu)
Bylo zrušeno, takže prosím vyčkejte - doplňuji postupně, nepřestala jsem číst.

-------------------------------------------------------------------------------


------------------------------------------------------------------------------

Účastním se soutěží: nic / nic / nic

------------------------------------------------------------------------------



------------------------------------------------------------------------------

dess: SimLi / pictures by: weheartit.com