Otázky přicházející z temnoty

29. října 2013 v 21:46 | S-night

První jednorázovka na tomto blogu! Můžete mi tleskat, dokopala jsem se k tomu. Je to takový kratší a mám pocit zvláštní příběh. No, posuďte sami. Připravte se na povídku s "nejdelšími" odstavci.


...

Byla noc, všude tma. Nebylo vidět ani na krok. Vůbec nic, mrtvé ticho.

Blik, blik. A opět se to stalo. Problikávající lampy, avšak ani ve vteřinách, kdy z nich vycházelo slabé světlo, nebylo vidět nic víc, než tmavé siluety obrovských i menších budov.

Kam jsem mířila? Co jsem chtěla? Kde jsem to byla? Co se stalo? V mé hlavě doteď panuje zmatek, ale asi mi již nikdo neřekne, co se ten večer dělo.

Prostě jsem šla nekonečnou tmou. Hledala jsem světlo?
Blik, blik-blik. Opět nastává pouze nekonečná tma.

Doslova nebylo vidět nic. Byla jsem pohlcena černou barvou v nekonečném světě stínů.

Byl to jen sen - noční můra? Bylo to skutečné?
Nevím, proč se tím tolik zabývám, avšak musím to vědět. Musím vědět, co jsem hledala, co jsem chtěla… Jsem rozhodnuta vydat se na místo, které si jako poslední pamatuji.

Padá tma a já běžím postranními uličkami, když konečně docházím na místo.

Stojím uprostřed silnice, kterou lemují vysoké lampy. Všechny vypadají poničeně. Ani z jedné z nich se neline byť troška světla. V okolí nikoho nevidím. Před chvílí jsem přeci vyběhla z podlouhlé uličky. Otáčím se. Nikde nic. Těsně za mnou se přeci měla nacházet, tak kde je?
Zvedá se vítr a fouká mi do obličeje vlasy. Uhelně černé prameny z mého účesu mi brání v pohledu do okolí.

Za chvíli se živel uklidňuje. Rovná silnice. Bez jediné zatáčky, bez jediného kopce. Vedoucí z nekonečna do nekonečna. Na její konec ani začátek nedohlédnu. Okolo roste pouze nízká tráva bledozelené barvy, též se linoucí z nekonečna do nekonečna.

Padá tma, která je hustší než obvykle díky mlze, která se objevuje s ní.

Co mě sem vlastně tolik táhlo? Kde jsem? Proč tu je něco a přitom nic? Co se děje?
Místo ve mne opět vyvolává otázky a zmatek. Sama sebe se nekonečně ptám, dokud opět nepadá černočerná tma. Stejná, jakou si pamatuji z minulé noci. Lampy opět problikávají, ale dnes nevidím siluety budov. Nevidím již vůbec nic. Okolo jsou jen paprsky světel.

Blik, blik. Blik, blik. Blik-blik, blik-blik.
Chci křičet, ale ani to není možné. Nedokážu nic. Nemůžu nic. Dokážu vůbec myslet? Nemám strach, obavy, necítím nic. Jsem naprosto mimo, nevnímám. Potřebuji si utřídit mysl, ale jak v těchto stínech a nekonečné tmě?

Začínám kolem sebe mávat rukama. Nemyslím. Reflex.

Náhle sebou cukám. Přikládám si svůj prst blíže k ústům - ochutnávám tekutinu, která po něm začala po mírném štípnutí stékat.

Krev.
Bolest mi umožňuje návrat do reality. Za chvíli cítím to samé štípnutí na všech deseti prstech. Po všech stéká ta stejně rudá tekutina.

Cítím palčivou bolest. Cítím spoustu ran pěstí. Chci se bránit, avšak nikdo tu není.

Tasím nůž, který jsem až do teď měla schovaný v levé kapse kalhot. Oháním se s ním okolo sebe, avšak rány stále přicházejí a já nejsem schopná se jim bránit, nejsem schopná cokoliv udělat.

Padám k zemi. Prosím, škemrám. Rány stále neustávají.

Ležím na ledové silnici, nemůžu ani pohlédnout na hvězdy, nade mnou se nachází pouze černá prázdná obloha. Jediná hvězda nezmírňuje její prázdnotu.

Necítí se osaměle? Proč osud tolik ubližuje?
Už neprosím, neškemrám, pouze mlčím. Co se má stát, stejně se stane.

Po několika dalších minutách krutých muk jsem osvobozena, propuštěna z krutých pařátů temnoty.

Neteče mi krev a necítím žádnou bolest.

To všechno… byly iluze? Nic se nestalo? Jen jsem si představovala nejhorší? Není to celé jen sen?
Spíš jsem doufala, že jsem si to vymyslela, avšak vážně jsem tomu chtěla věřit.

Může být fantazie tak mocná? Může-
Blik, blik.
Vlnu mých myšlenek narušily lampy, které zrovna vytvářely minimum světla.

V pravé ruce stále pevně svírám rukojeť menšího nože, který mě stejně neubránil, nepomohl mi, nedokázal mi pomoci.

Snažím se postavit se na nohy. Nedaří se mi, znovu upadám na silnici. Začínám se z toho všeho třást. Mám depresi. Mírně kývu hlavou z jedné strany na druhou. Jako hodiny, věřím ve zrychlení toku času.

Co mám dělat? Je ze mě blázen?
"Slyšíš? Tak už poslouchej!" křičí kdosi z dálky vysokým, až vtíravým tónem.

"Slyším!" vykřiknu v panice s nadějí, že mi dotyčná osoba pomůže.

"Pak tě chci uvítat v mém světě, který byl vytvořen mnou ve tvé hlavě. Nemůžeš odolat otázkám, jsou všude…" pokračuje hlas.

"Kdo jsi?" ptám se rozechvělým hlasem.

"Jsem nazývána strachem, beznadějí… Jsem Temnota. Musíš se ptát i mne, že? Čeho jsi schopná pro získání odpovědí?" vysmívá se mi.

"Pomoz mi! Pomoz mi!" řvu hystericky.

"Pomůžu ti svým vlastním způsobem, platí?" pokládá v klidu otázku Temnota.

Počkat… Temnota? To jí mám věřit? Svět, který vytvořila? Pomů-
"Už se zase ptáš? Jak zvláštní, možná jsem to přeci jenom přehnala." skáče mi do mysli… Kdo?
"Slyším tvou mysl! Už je ohrané jen se ptát, souhlasíš s mou pomocí, či ne? Varuji tě, ve chvíli, kdy budeš souhlasit, budeš ochotná udělat vše, co ti řeknu, pokud to bude v zájmu pomoct ti, avšak jak jsem řekla, mám jiné způsoby," pokračuje ve svém neznámá.

"Souhlasím! Tak už něco udělej!" škemrám beznadějně.

"Konečně trocha zábavy…" sykne.

"Prosím?" ptám se jí, jelikož jsem nerozuměla jejím slovům.

"To nic. Dobře tedy," začíná s tichým smíchem v pozadí "uchop nůž do co nejpevnějšího sevření, přilož jej ke své dlani, vytvoř jizvu ve tvaru otazníku,"

"Počkat!" stačím ještě křiknout.

Proč nemůžu ovládat svou rukou? Proč mám udělat zrovna tohle?
To už má ruka kreslí na druhou ostrým nožem otazník, ze kterého začíná kapat krev.

"Nemáš mi pomoct?!" obviňuji osobu.

Blik-blik.
"Pomáhám ti. Svým způsobem. Dělám to, co já sama za pomoc považuji," reaguje okamžitě.

"Přestaň!" prosím znovu.

"Pozdě!" odsekává mi.

"Nyní, nůž přilož ke své hrudi a pomalu ho do ní zasuň," odvětuje s klidem.

Zrychluje se mi tep a hlasitě dýchám. Nemůžu nic udělat. Opět se cítím jako pouhá hadrová panenka.

Co jsi mi to udělala? Proč jsi to udělala?
S křikem nůž zabodávám do svého těla.

Lampy se náhle rozsvěcují. Podél celé silnice se nyní line světlo. Neznámou nikde nevidím.

Moje okolí se barví krví.

Černý svět mizí, rozplývá se do prázdnoty a já náhle ležím v jedné z postranních uliček.

Slyším sirény, pak nic. Nevnímám.

Probouzím se v menší místnosti. V nemocničním pokoji. Vůbec nic si nepamatuji.

Jak se jmenuji? Mám rodinu? Co se mi stalo? Proč...?

Nemám nic, nic není a nikdy neexistovalo. Zbyl mi jen strach, jizva a otázky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | Web | 29. října 2013 v 21:53 | Reagovat

Tak to bylo moc dobré! Tleskám!

2 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 31. října 2013 v 15:48 | Reagovat

Och, to je geniálne :D Parádny nápad :D Milujem tvoj štýl písania :D výtečně :D

3 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 3. listopadu 2013 v 8:42 | Reagovat

wow... mrtvé ticho.. děsivé.. :-D krásné, bomba.. máš úžasnou grafiku a skvěle píšeš.. tvůj blog je úžasný.. ;-)

4 Samanthea Samanthea | Web | 10. listopadu 2013 v 16:37 | Reagovat

Tak mě tu máš zase (příště mi napiš, že se vrácíš na blog, když už mě máš na FB!). Musím se přiklonit k pozitivním názorům. Nejvíce se mi asi líbilo úplné zakončení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


(čtu)
Bylo zrušeno, takže prosím vyčkejte - doplňuji postupně, nepřestala jsem číst.

-------------------------------------------------------------------------------


------------------------------------------------------------------------------

Účastním se soutěží: nic / nic / nic

------------------------------------------------------------------------------



------------------------------------------------------------------------------

dess: SimLi / pictures by: weheartit.com